V tomto díle série fotografujeme sport bych se rád zaměřil na expoziční režimy a funkce, které souvisí s expozicí potažmo s expozičními režimy. Mnoho fotoaparátů má tzv. scénické režimy a také automatický režim expozice. Všechny tyto režimy mají společné to, že za fotografa ve velké míře „rozhoduje“ fotoaparát, takže je nepoužívám nikdy na nic. Všechny své fotografie fotím na trojici režimů: S, A, M (značení Nikonu). Jedná se o prioritu času (S); prioritu clony (A) a plně manuální režim expozice (M). Na žádný jiný expoziční režim jsem za posledních minimálně 8 let nevyfotil ani jednu fotku. Na úplný úvod ještě zdůrazním začínajícím fotografům, že režim expozice je nezávislý na režimu ostření (často si začátečníci v diskuzích pletou např. manuální expoziční režim s manuálním zaostřováním).
Požadavky fotografa
Samotná volba zaostřovacího režimu plyne z požadavků a preferencí fotografa. Prozradím vám tedy, na základě jakých kritérií vyberu vhodný režim expozice. Režim priority času (S) volím tehdy, když chci mít plnou kontrolu nad volbou expozičního času. Typickým příkladem režimu priority času jsou dlouhé expozice. V těchto situacích nastavuji expoziční čas, který preferuji já jako fotograf a fotoaparát mě dopočítá clonu. Režim priority clony (A) používám v situacích, kdy chci mít logicky plnou kontrolu nad nastavením clony. Pokud chci objekt maximálně oddělit od pozadí nastavuji nízké clonové číslo (f/1,8 apod.), naopak pokud chci mít velkou Hloubku ostrosti (např. když fotím sportovce v pěkné krajině), tak zvolím vyšší clonové číslo (f/8 apod.). V obou těchto případech mám nastaveno konstantní ISO (tzn. Nefotím na AUTO ISO). Manuální režim expozice volím tehdy, pokud chci mít plnou kontrolu nad všemi parametry. Toto byl stručný úvod k režimům „SAM“. Pojďme tedy na detailnější popis.
Nejčastěji používám expoziční režim priority clony a priority času, občas také plně manuální režim. Vhodný režim volím vždy na základě svých požadavků na fotografii. Použitá technika: Nikon Z6 a Nikon 200-500mm f/5,6.
Priorita expozičního času (S) – dlouhé expozice
Jak jsem uvedl výše, tak prvním důvodem, ve kterém používám prioritu času je dlouhá expozice. Tento režim používám, jak jsem již uvedl, s konstantní hodnotou ISO. Tímto postupem mám zaručeno, že dva ze tří expozičních parametrů (ISO, čas) ovládám já a třetí parametr (clonu) dopočítává fotoaparát. Ohledně panningu jsem zde napsal samostatný díl této série, takže zde budu velmi stručný. V případě „extrémního dynamického efektu“ (velmi dlouhý čas ze kterého pramení také vysoké zaclonění) používám ND filtr 64x, abych neměl zbytečně velké zaclonění objektivu, kde se pak projevují nečistoty na snímači apod.
Dlouhé expozice fotím vždy na režim priority času (S), kde si nastavím přesně čas, kterým chci dosáhnout pohybového efektu. Clonu mi dopočítá fotoaparát, nicméně si hlídám, aby nebyla extrémně vysoká. Použitá technika: Nikon D600 a Sigma 135mm f/1,8 ART.
Priorita expozičního času (S) – krátké expozice
Priorita času se také používá v opačných situacích, tedy v těch, ve kterých chceme pohyb tzv. „zmrazit“. Opět i zde je dobré nastavit konstantní hodnotu ISO, tentokrát v závislosti na světelných podmínkách. Fotoaparát opět nastavuje pouze třetí parametr ovlivňující expozici, kterým je clona. Tato metoda se používá ve všech případech, ve kterých nechceme mít objekt rozostřený vlivem pohybu (kapky vody, extrémně rychlé pohyby, apod.).
Režim priority času se dá také používat, pokud chcete zmrazit pohyb např. vody. Pro tyto účely tento režim ovšem já nepoužívám, protože všechny tyto fotky fotím na maximálně otevřenou clonu (1,8), na které vychází krátké časy vždy (za běžných světelných podmínek). Pokud ovšem máte nějaké setové objektivy se světelností 6,3 apod., pak doporučuji pro zmražení pohybu vody fotit touto metodou. Použitá technika: Nikon Z6 a Sigma 135mm f/1,8 ART.
Priorita clony (A) – malá hloubka ostrosti
Tento režim expozice je můj nejoblíbenější a zároveň nejpoužívanější. Za účelem malé hloubky ostrosti (tzn. oddělení objektu od pozadí) volím jednoznačně tento režim. Clonu obvykle „otevírám“ na maximum (f/1,8 apod.). Rovněž i zde používám konstantní hodnotu ISO závislou na světelných podmínkách (ISO 100 = slunečno; ISO 400 – 1250 = zataženo, lesní úseky apod.; ISO 2000 – 4000 haly apod.). Fotoaparát tedy dopočítává pouze expoziční čas, který si jen „hlídám“, aby nebyl dlouhý. Pod pojmem „hlídání času“ mám na mysli prakticky jen to, že když fotím na slunci na ISO 100 a přejdu do lesa, tak je potřeba zvýšit ISO apod. Já jsem na tyto „korekce“ zvyklý (vše už nyní nastavuji zcela intuitivně, aniž bych nad tím musel přemýšlet), nicméně pro začátek to bude chtít asi trochu cviku.
Pokud mě už trochu znáte, tak zjistíte, že tento typ fotografií u mě vždy dominuje. Jedná se o efekt minimální hloubky ostrosti (tzn. ostrý sportovec a zcela neostré okolí). Tento typ fotím na režim priority clony, ve kterém mám prakticky pořád otevřenou clonu na maximum (f/1,8). Čas závěrky dopočítá fotoaparát a jediné, co si hlídám je ISO (ve zhoršených podmínkách ručně zvedám ISO, jinak se snažím co nejvíc fotit na ISO 100). Použitá technika: Nikon Z6 a Sigma 135mm f/1,8 ART.
Priorita clony (A) – velká hloubka ostrosti
Pokud je pozadí krásné a zajímavé, tak ho někdy neodděluji od objektu (vlivem malé HO). Zároveň pokud fotím nějakým manuálně ostřícím objektivem, tak je můj záměr zvýšit hloubku ostrosti (větší hloubka ostrosti skryje drobné odchylky od správného zaostření). V těchto případech rovněž používám režim priority clony a obvykle cloním na f/7,1 až f/11. Opět používám konstantní hodnotu nastavení ISO (dle světelných podmínek). Jakmile jsou světelné podmínky velmi špatné a zároveň ISO už poměrně vysoké, nezbývám mi nic jiného, než upustit od původního záměru (velké HO) a začít více otevírat clonu.
Fotografie je focená manuálním sklem, které je navíc extrémně široké. Zde byl můj záměr mít naopak velkou hloubku ostrosti (tzn. všechno ostré). V případě širokých skel nemám problém fotit sport ani s manuálními skly. Zde jsem nastavil clonové číslo 7,1, zvedl ISO na 400 a čas mě dopočítal fotoaparát. Použitá technika: Nikon D600 a Irix 11mm f/4 Firefly.
Manuální režim expozice (M) a AUTO ISO
Všechny 4 předchozí případy měly společného to, že se jednalo o tzv. poloautomatické expoziční režimy. Ve všech případech jsem doporučoval nastavit konstantní ISO, aby fotoaparát dopočítával pouze třetí expoziční parametr. V tomto případě bych uvedl označením manuální režim, ale v kombinaci s AUTO ISO. I když se jedná o označení M, tedy manuální režim, tak v kombinaci s AUTO ISO se jedná principiálně opět o poloautomatický režim expozice. Fotograf zde má pod kontrolou čas i clonu, ale režim ISO dopočítává tentokrát fotoaparát. V tomto případě je dobré nastavit fotoaparátu „horní limit“ ISO, aby nevznikaly extrémní situace s enormním šumem. Tento režim se tedy používá v situacích, ve kterých chcete mít plnou kontrolu nad clonou (potažmo HO) a současně nad expozičním časem a scéna je světelně natolik proměnlivá, že se nedá snadno uhlídat, jako v předchozích případech. V těchto situacích, kterých je v praxi minimum, dává režim AUTO ISO nějaký smysl, jinak je to pro mne zcela nepodstatná funkce. Vždy se totiž snažím fotit na co nejnižší hodnotu ISO, pokud to světelné podmínky dovolují. Jednak nemám rád šum, ale hlavně čím nižší ISO, tím je dynamický rozsah fotek vyšší, takže se fotky mimo jiné podstatně lépe editují.
Manuální režim v kombinaci s AUTO ISO je v principu vlastně rovněž poloautomatický režim. Nejsem úplně příznivcem funkce AUTO ISO, nicméně přesto jsem našel situaci, kde se dá dobře využít. Při focení letadel se často fotí v různých úhlech vůči slunci, u kterých se expozice často mění výrazným způsobem. Pro tyto účely si tedy nastavuji přesně clonu, přesně čas a ISO nechám dopočíst fotoaparátem. Použitá technika: Nikon D600 a Tamron 150-600mm f/5-6,3 VC USD.
Manuální režim (M) s konstantní citlivostí ISO
Poslední situace režimu expozice je plně manuální režim. Jedná se tedy o manuální režim expozice s konstantní hodnotou ISO. V tomto případě má fotograf plnou kontrolu nad fotoaparátem z pohledu expozice. Jakákoliv chyba v nastavení není chyba přístroje, ale chyba fotografa. Tento režim používám tehdy, pokud poloautomatický režim nefunguje úplně korektně (což je minimum případů) nebo když fotím s externími blesky zejm. v TTL režimu.
V kombinaci s bleskem používám nejčastěji plně manuální režim vč. ručního nastavení ISO. Použitá technika: Nikon Z6 a Sigma 135mm f/1,8 ART.
Měření expozice
V případě poloautomatických režimů provádí fotoaparát tzv. měření expozice. Na základě naměřené hodnoty expozice nastavuje fotoaparát zbývající parametr. Metodika měření má zpravidla několik možností nastavení. Mezi možné režimy měření patří: a) středové (měří expozici ve středu obrazového pole); b) bodové (měří expozici v místě AF bodu); c) celoplošné Matrix (měří prakticky na celé ploše obrazového pole). Právě třetí zmiňovaný režim (Matrix) používám já a jsem s ním velmi spokojený (alespoň na Nikonu, s jinými značkami fotoaparátů nemám zkušenost). Také obvykle platí nepsané pravidlo, že čím novější model fotoaparátu, tím má více zdokonalené měření expozice.
Měření expozice používám vždy celoplošné tj. Matrix. Moderní fotoaparáty (ze zkušenosti od D7200 nahoru) ho zvládají už moc hezky. Občas měření expozice ovlivní světlomety automobilů apod. (pokud mi kolmo zasvítí do objektivu), ale tím, že fotím často na ISO 100 se dá z RAWu fotka bez problémů zesvětlit. Použitá technika: Nikon Z6 a Nikon 85mm f/1,8 S-Line.
Korekce expozice
Pokud fotoaparát měří expozici soustavně nekorektně, je možné použít tzv. korekci expozice. Pomocí korekce expozice posunete naměřenou hodnotu do „plusu“ nebo do „mínusu“. Jinými slovy řečeno, pokud máte fotografie světlé, použijte zápornou korekci expozice. Logicky pak pokud máte fotografie tmavé, tak použijte kladnou korekci.
Korekci expozice používám často, u extrémů jako je bílé nasvětlené popředí a extrémně tmavé pozadí je to nutnost. V těchto extrémech jsem často raději přepínal na Manuální režim, abych měl situaci plně ve svých rukou. Použitá technika: Nikon Z6 a Sigma 135mm f/1,8 ART.
Uživatelské režimy U1, U2, U3
Moje současné (Z6) i bývalé (D600, D750, D7200, apod.) fotoaparáty Nikon mají na expozičním voliči kromě písmen „SAM“ (viz. popis výše) také režimy U1 a U2 (v případě Z6 také U3). Jedná se o tzv. uživatelské režimy, do kterých je možné si uložit jakékoliv nastavení z výše popisovaných situací. Opět těchto funkcí rád využívám. V U1 mám uložené situace na nízkou HO (režim A a clonové číslo f/1,8), v U2 mám uložené situace na panning (režim S a čas dle druhu pohybu) a v režimu U3 mám uložené situace na velkou HO (režim A s clonovým číslem f/7,1 apod.). Ostatní režimy (jako manuální M) používám tak málo, že je do U1-3 ani neukládám.
Uživatelské režimy U1, U2, U3 jsou mým velmi oblíbeným nástrojem, které mi často usnadňují focení. Použitá technika: Nikon Z6 a Sigma 135mm f/1,8 ART.
Živé zobrazení
Bezzrcadlovky mají jednu zajímavou funkci z pohledu expozice. Tato funkce se nazývá živé zobrazení a u Nikonu Z6 jí najdete v menu pod položkou „D8“. Při aktivaci této funkce vidíte v hledáčku (nebo displeji) fotografii tak, jak bude vypadat (po vyfocení) ještě před tím, než ji vyfotíte (výhoda elektronického hledáčku). Vidíte tedy předem, zda je expozice např. přeexponovaná (světlá fotografie) nebo podexponovaná (tmavá fotografie). Tuto funkci používám u bezzrcadlovek často, nicméně ve zhoršených světelných podmínkách ji vypínám.
V extrémních situacích mne u bezzrcadlovek napomáhá živé zobrazení náhledu, díky kterému vidím expoziční stav fotografie dříve, než jí pořídím. Použitá technika: Nikon Z6 a Nikon 200-500mm f/5,6.
Závěr
Expoziční režimy ve sportovní fotografii nejsou prakticky vůbec složité. Důležité je jen „vědět co chcete“ a podle toho nastavit fotoaparát. Ostatně možností a kombinací není mnoho, takže dříve nebo později to „dostane do ruky“ každý, kdo alespoň trochu bude chtít.
Na závěr dám podexponovaný snímek, který jsem pořídil v rámci pestrosti reportáže. Použitá technika: Nikon Z6 a Sigma 135mm f/1,8 ART. Použitá technika: Nikon Z6 a Sigma 135mm f/1,8 ART.
Napsat komentář